Veselé příhody

Rádi se pobavíte veselými příhodami - tak čtěte ...

Fazole

Hodnocení uživatelů:  / 1

Jednoho dne jsem potkala sladkého gentlemana a zamilovala se do něj.

Když stalo zřejmým, že se vezmeme, učinila jsem nejvyšší oběť a vzdala se svých oblíbených fazolí. O několik měsíců později, o mých narozeninách, se mi cestou domů z práce pokazilo auto.  Protože jsme žili na venkově, zavolala jsem manželovi, že přijdu domů pozdě, protože musím jít pěšky. Cestou jsem míjela malou restauraci a vůni pečených fazolí vycházející z jejich kuchyně jsem nedokázala odolat.  Abych se dostala domů, musela jsem ujít několik mil a tak jsem si řekla, že než přijdu domů všechny škodlivé následky těch fazolí vyprchají.

Vešla jsem do restaurace a než by řekl švec, spořádala jsem tři velké porce pečených fazolí.  Celou cestu domů jsem se pak snažila vypustit všechen plyn, který můj zažívací systém produkoval. Když jsem dorazila domů, manžel se zdál velmi nadšený, že mě vidí a s potěšením mi oznámil: „Miláčku, pro dnešní večeři pro tebe mám velké překvapení". Zavázal mi pak oči a zavedl mě k mé židli u stolu. Sedla jsem si a právě v okamžiku kdy chtěl rozvázat šátek na mých očích, zazvonil telefon. Musela jsem mu slíbit, že se šátku na očích nedotknu, dokud se nevrátí a pak šel zvednout telefon. Pečené fazole, které jsem zkonzumovala na mě stále ještě měly vliv a tlak se stával neúnosným. Můj muž byl ve druhé místnosti a já jsem využila příležitosti, přesunula váhu na jednu půlku a upšoukla si. Bylo to nejen hlasité, ale zapáchalo to jako vlečka hnoje, která přejela skunka před papírnou.

Vzala jsem ze svého klína ubrousek a mávala jím rázně ve vzduchu. Pak jsem přesunula váhu na druhou půlku a vypustila tři další salvy. Zápach byl horší než když se vaří zelí. Pečlivě jsem naslouchala vzdálené konverzaci ve druhé místnosti a pokračovala v uvolňování tlaku ve svém zažívacím systému po dalších několik minut. Požitek byl nepopsatelný.  Když slova na rozloučenou z vedlejší místnosti signalizovala konec mé svobody, ještě párkrát jsem zamávala ve vzduchu ubrouskem, vrátila jej na klín a složila na něj ruce. Cítila jsem se uvolněně a byla jsem se sebou velmi spokojená. Má tvář musela být alegorií na nevinnost, když se manžel vrátil a omlouval se, že telefonoval tak dlouho.

Zeptal se, jestli jsem se dívala pod šátkem a já jsem jej ujistila, že ne. V tom okamžiku sundal z mých očí šátek a dvanáct hostů jednohlasně proneslo:

 "Happy Birthday!"

 Omdlela jsem!!!!!!!!!!!!!!

Radar

Hodnocení uživatelů:  / 0

Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje právoplatná manželka.

„Ty demente, to byl určitě radar! Radar!" Čímž ale její lamentování neskončilo.

„Panáček smrdí korunou, nemá ani na zimní gumy, ale na pokuty v eurech to určitě dá dohromady. Uvědom si, že nemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary. A ty si klidně jedeš, jak kdyby pro tebe žádný předpisy neplatily. Seš nezodpovědnej, až to bolí ! Bože, za co jsem se to provdala. Matka měla pravdu, když říkala, že s tebou se místo do ráje dostanu tak leda tak do prdele!"

„Co furt máš, lásko? Jedu padesát, svítím, nevím, co to bylo. Třeba jen někdo na ulici něco fotil ?" zkoušel jsem navrhnout. „A co by jako kdo na týhle ulici fotil?"

Kateřina se zavrtěla na sedačce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala:

„Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel, ne? Říkám, že si jel víc jak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.

„Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej, abych riskoval německou pokutu, ne?" snažil jsem se Katce oponovat. „Času máme dost, otočím to a projedeme tuhle ulici znova padesátkou, abys viděla, že nekecám." uzavřel jsem.

Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou? Vraceli jsme se z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z celodenního prolejzání krámů a obchoďáků, a tak bych se ani nedivil, kdybych po tý štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava? Však uvidíme. Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a vrátil jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr. Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru, která se držela na čtyřicetipěti kilometrech v hodině. Snažil jsem se jet touto rychlostí pokud možno konstantně.

Ale bylo to marné, najednou to blesklo a přitom na ulici ani noha. To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: „A je to tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky, čumíš, co kde lítá, a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha, za co mě trestáš?!"

Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na ženský. To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík, ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít vrata na zahradu .....

Po pár vteřinách scifi představ jsem se zase vrátil nohama na zem. Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedeme až na začátek Pirny a schválně, jestli tam bude nějaká čtyřicítka. „Jo!" vyštěkla na mě. „Máme prachů na rozdávání a budeme si vozit prdel po Německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna...“. To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, s výrazem šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za město, kde jsem se otočil, a vyrazil zpět. Jel jsem jak šnek třicítkou. Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I Němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost, mě problikávali a předjížděním mi dávali jasně najevo, že se seru jak hlemýžď. Bahnhoffstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózního blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl. Blik! Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.To už bylo i na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády ke mně a celou cestu až na hranice a posléze i domů do Děčína se koukala z okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro týden. Čas od času jsme spolu sice prohodili pár frází nutných k přežití, ale bylo na ní vidět, že vina je zcela na mé straně. Pak se vše pomalu vrátilo téměř do normálu. Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce vystresovanej tím, že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám jí rád a chtěl jsem jí koupit něco hezkého. Něco, co by jí mě stále připomínalo. Na příhodu z Německa jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření poštovní schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej, ale to, co bylo v dopise na úředním papíře s německou poštovní známkou a německou zpáteční adresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím. Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám byla vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro. Při průjezdu Nádražní ulicí v Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním pásem !!!

Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit, zabalit do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat, až zazvoní Ježíšek a má milá Kateřina se posere ....

Jak volat na policii

Hodnocení uživatelů:  / 0

Jirka Kuřátko, již starší pán, ze Zdic, si šel večer lehnout, když mu jeho manželka povídá, Jirko, v kůlně se svítí. Asi jsi tam nechal světlo!

Jirka z ložnice vidí, že má pravdu a chce jít zhasnout.  Vidí ale, že jsou tam vlastně zloději a že mu kradou věci.

Zavolal na policii, kde se zeptali, zda má někoho i v baráku.

Jirka řekl, že ne, že ale někdo vykrádá jeho kůlnu.

Policista na druhé straně řekl, nemáme teď momentálně nikoho, kdo by k vám teď mohl přijet. Zamkněte si barák, a někdo přijede, až ho budeme mít.

Jirka řekl dobře. Sedl si a napočítal do třiceti. A pak znovu zavolal na policii. "Dobrý večer, před chvilkou jsem volal, že mám v kůlně zloděje. Už se o to nestarejte, já jsem je oba zastřelil" a zavěsil.

Během tří minut smykem přijela tři auta plná policistů, nad hlavou se zastavila helikoptéra, v závěsu jela sanitka.

Zloděje chytli při činu a hned je zatkli! Náčelník říká Jirkovi:

"Já jsem myslel, že jste říkal, že jste je zastřelil?!"

Jirka říká náčelníkovi:

"Já jsem zas myslel, že jste říkali, že nikoho nemáte!"

Skutečně se stalo.

Závěr? Nevyplácí se nasrat staré lidi.

Nechtěná půjčka

Hodnocení uživatelů:  / 0

Dva spřátelené manželské páry hrály jednoho večera žolíky. Petrovi spadla na zem karta. Když se pro ni sehnul, všiml si,  že Dana, Honzova manželka,  má široce roztažené nohy a nemá kalhotky!

Petr nedal samozřejmě na sobě nic znát. Později, když šel do kuchyně pro  piti, přišla za ním Dana s otázkou:

„Viděl jsi pod stolem něco, co se ti líbilo?“

Petr, překvapený její otevřenosti, přikývl a ona pokračovala:

„Můžeš to mít! Bude tě to ale stát tisíc korun.“

Petr zhodnotil svoje finanční možnosti, potlačil morální předsudky a na dohodu přikývl. Dana mu připomněla, že její muž pracuje v pátek vždy déle, a že se tedy Petr má u ní ve dvě odpoledne ukázat. Samozřejmě, že Petr byl přesný, dal jí tisícovku a pak spolu celou hodinu kvalitně souložili. Asi v půl čtvrté Petr odešel. Honza se vrátil, tak jako každý pátek, v šest večer. Hned po příchodu se ptá své ženy: „Byl tu dnes odpoledne Petr?“

Dana, i když šokována, klidně odpovídá: „Ano, zastavil se na pár minut.“

„A dal ti tisíc korun?“

Daně se podlomila kolena. Myslela, že je konec...

Nasadila kamenný výraz a povídá: „Ano, dal mi tisícovku.“

Manžel se spokojeně usmál:

„Víš, Petr přišel dnes ráno do kanceláře a půjčil si ode mě tisíc korun.

Slíbil, že se dnes odpoledne u nás zastaví a vrátí je. Vidím, že nekecal a slib 

splnil. Když bude potřebovat, půjčím mu zase.“

Přihlášení

Kdo je přihlášen

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat